So...

10. november 2012 at 17:16 | Madeleine
http://rain-melody.blog.cz/

Tak nakonec jsem se rozhodla. Omlouvám se za zmatky.
Uzavřená kapitola.
Teď už si naděje nedělám. Teď už se odmilovat vážně chci. Už žádný doufání.
Konec.
 

The end of neverending story

9. november 2012 at 0:03 | Madeleine |  Silently scream
Vím, že už od 10. září a vlastně i ty měsíce předtím už byl konec. Naděje pomalu hasly, ale furt tu nějaká byla. Ještě včera, ještě dneska než jsem mu napsala, ve mně někde hluboko uvnitř nějaká maličká naděje hořela. Vím, že to bylo naivní. Ale nemohla jsem si pomoct.

Tumblr_m6yhhfco621qmr009o1_500_large

Tak můžu říct, že teď už to skončilo. Už nebudu čekat, protože stále věřím. Já už ho chci umět nenávidět. Za to jak se ke mně choval, i když jsme ještě byli spolu.
Začíná mu novej život, bude bydlet s ní, sotva bude mít čas nebo náladu zabejvat se mnou. A já mám pocit, že ve mně jeden život končí... a žádnej další jsem nenašla.
Už se těším, jak bude i to, co ze mě uvnitř ještě zbylo, po večerech, co on bude šťastnej a vedle toho, koho miluje, jen tiše trpět.
Doufám, že budu moct ještě aspoň z poloviny někoho milovat. A že mu třeba jednou dojde, jak moc jsem ho měla ráda. Nemůžu už čekat, jestli on mě jednou bude chtít zpátky. Nemůžu myslet na to, že ho už nejspíš nikdy neuvidím. Nemůžu bejt závislá na tom, aby mi psal. Nemůžu si ho vymazat a chtít zapomenout ale naučit se bejt kamarádka. Aspoň trochu. Sice jsem pitomá ale já řekla, že tu pro něj budu vždycky. Platí to a platit bude.
Škoda, že říká, že mu nejsem jedno a přitom to vypadá naopak. Jediný co chtěl bylo, abych si něco neudělala. Jinak vůbec nic, milý slova došly. Nač zrovna pro mě.
Někdy dřív jsem si říkala, že chci umřít a přitom to nikdy neřekla upřímně a zastavila se, protože jsem se bála, že se to splní. Je děsivý, že teď jsem si to už dokázala několikrát říkat zcela upřímně a bez strachu. A přitom si říkám, že si každej pomyslí, že jsem jak malá holka, že bych chtěla umřít kvůli chlapoj. Jenže to asi nepochopíte. Sama nechápu proč to tak je, když by všechno nasvědčovalo opaku.
Ne, teď už nemůžeš jen tak myslet před spaním na to, jak by bylo úžasný, kdybyste byli zase spolu a jak bys všechno udělala pro to, aby to bylo dokonalý. Jenže na koho mám myslet?

Jen najít nějakej novej smysl.

[Vím, že si myslíte, že mě to za chvíli přejde. Že za pár měsíců budu milovat někoho třeba stejně. Byla bych ráda, kdybych se mýlila v tom, že ho budu milovat vždycky. Asi by to bylo osvobozující. Ale když to trvalo tak dlouho a já, co potřebuje občas milý slova, jsem s ním stejně tak dlouho byla a byla bych dál, tak to asi muselo bejt trochu silnější, než normálně.]


Old conversations

8. november 2012 at 18:03 | Madeleine |  Silently scream

Dneska jsem zůstala doma. Bolí mě v krku a sestra je nemocná. No, zkusím to umluvit ještě na zejtra, ale v pondělí už musim do školy. Nemůžu si dovolit moc meškat. I když dneska mám za tenhle školní rok vůbec první zameškaný hodiny.
Je to na nic. A furt myslim na to, jak se mě zeptal jestli s ním zas chci bejt. Měl to napsat tak, aby tam bylo to kdyby. Když se ptal jen tak, jak řekl. I když jsem si zakázala dělat si naděje. Neměla jsem mu psát, že jo. Aspoň tam dát nevím nebo asi, i když si tím jsem jistá. Jen tak, aby si nebyl jistej on, že mě má.
Ale to je teď už jedno.

Jelikož som tyran sama sebe, projížděla jsem starý konverzace. Takže mě trochu položilo, když jsme si v červnu psali o tom, že mám jít na rozlučák se třídou. A když si myslel, že si chci užít a potom napsal, že i kdybych to udělala, neztratila bych ho.

Neudělala jsem to, a ztratila ho stejně.
 


Fuck this shit. I'm going to Narnia

7. november 2012 at 14:23 | Madeleine |  Silently scream
Já vím, říkala jsem, že půjdu jinam a nakonec z toho jaksi sešlo. Teda, dokonce je ten blog i založenej ale tak si říkám, že to stejně k ničemu není. A vůbec na to tady teď kašlu. Jako na školu a... na všechno.
Takže není důvod měnit blog.

Za hodinu mám se Z. sraz u knihovny. Já, jakožto líný a chamtivý tvor, nedám polovinu svýho chudýho kapesnýho na to, abych si zakládala kartičku do knihovny, když si to můžu půjčit na ní.
Původně jsem tam chtěla jít kvůli povinný četbě ale nakonec si jdu hlavně pro knížky o Nirvaně a The Beatles. Takže se tam dokonce i těším. Ne, že bych nerada četla, jen jsem poslední dobou moc zlenivěla a sledování seriálů je mnohem jednodušší. Tak aspoň studium toho, co mě baví a zajímá.
O víkendu jsem byla se Z. a pár kámošema v hospodě, Halloween jsme moc neřešili, akorát jsme šly za něco jako upíři bez falešný krve a umělohmotných tesáků, jen bílá barva na ksichtě a nějaký to sexy (ber s nadsázkou) oblečení. Měla jsem pocit, že umrznu. Ale jinak to bylo docela dobrý. Sice jsem se necítila zrovna nejlíp, bylo mi trochu zle a samozřejmě jsem při každý možný i nemožný příležitosti myslela na toho a na to, co nemám.
Potom jsme šli ještě na hřbitov, nejdřív jsme se báli ale nakonec jsme si tam já se Z. připadaly... prostě tak klidně, vyrovnaně. Zapomněla jsem i na to, že je mi zima.
A zpátky, když jsme šly samozřejmě ty dva kilometry pěšky, za náma furt šly kočky a nám to hrozně připadalo, jako kdyby s náma šly záměrně, chránily nás. Trochu ujetý, I know. Ale šly s náma i na ten hřbitov a tak, prostě furt.
Jednu jsme dokonce druhej den nesly zpátky. Chtěly jsme jí zdrhnout, potom jsme chvíli počkaly na zastávce a potom, že teda už jdeme, zajdem za roh a - tam sedí ta kočka! Jako by na nás čekala.
Neskutečný tohle.

Tumblr_mcpyz4y5st1rwar0io1_500_large

Nemyslim si, že bych se večer chtěla nějak učit (i když by to nebylo odvěci) a tak asi po 100 letech okomentuju blogy. Články čtu pořád ale na komentáře není čas, nálada,... Hlavně ta nálada.
Až (a žádný jestli!) dostanu k Vánocům tu kytaru, tak MOŽNÁ budu mít i něco jakože učitele, teda kluk (teda, abyste pochopili, je mu přes 20) mý kámošky Z. by mě s tím mohl možná trochu pomoct. Z. se přimluví a tak já se s ním stejně tak trochu znám, takže...
Jo a taky prej potkala ve městě D., kterej se už vrátil ze Skandinávie. Teda, to už je skoro rok, takže většina asi neví o co go. Možná se o něm někdy zmíním víc, vlastně to ani není tak podstatný. Já jen přemýšlela, co bych dělala, kdybych ho potkala já. Nejlepší varianta by byla dělat, že ho nevidím.

Jo, a to nejskvělejší za posledních 26352 let! Moje milovaná mother (jo, ne vždycky ji tak miluju, I know) má ráda Bon Joviho. A ten tu v červnu bude, v Praze. A z toho vyplývá, že ona by na něj ráda šla. A já samozřejmě taky, žejo! Vím, že ona vždycky něco řekne a nakonec z toho nic není, ale s tímhle jí prostě pokoj nedám.
Tak mi držte palce ať to vyjde.


Welcome to the nightmare

28. october 2012 at 13:28 | Melancholy |  Silently scream
On mě chce asi zabít. Fakt. Ale nemusel by to dělat takhle. Že se zbláznim strachem o něj. Teď to nejsou 3 dny jako minule, ale dokonce 5. Fajn, dýchej, klid. Bude to v pohodě.
Ten sníh. Proč? Já chci zpátky podzim! Nenávidím zimu, Vánoce a to všechno. Iluze šťastný rodiny a přetvářka větší, než kdy jindy.



Zase skoro probděná noc. Snad každou hodinu se probudit. Podívat se na telefon. Posunout psa, kterej mi leží skoro na obličeji. A zase se pokusit usnout. A hnusnej sen. Zase. Vzalo mě to víc, než bych čekala.

Že jsem se s ní (jeho nynější holkou) znala. Asi jsme spolu chodili do stejný práce. Ona mě brala za kámošku, protože o mě a něm nic neví. A já mlčela. Zrovna to bylo jako teď, 4 dny jsem nic nevěděla o M. a byla jak na jehlách. A potom jsme si večer psaly a já viděla, jak něco udělal na FB a říkala si, jestli už přišel. A ona mi dala nějakej odkaz na její stránku. Nevim přesně, co tam psala. Protože po pár řádcích jakoby se mi zastavilo srdce a já už nedokázala číst dál. Že miluje X. (teda písmeno, na který začíná M. příjmení a já si to automaticky spojila s ním) a že jí volal, aby přijela, že se mu něco stalo. Ale když jsem viděla, jak napsala, co k němu cítí, tak... prostě mě to hrozně vzalo, nechtěla jsem nic číst dál a probudila se. Zas se slzama v očích jsem se bála znovu usnout. A děsně se bála, že to všechno je nějakym způsobem pravda.

Asi jsem zralá na psychinu.